Ing. Radko Sáblík

Osobní stánky ředitele školy

Maturita v době covidové. Ano či ne?

Ve veřejnosti planou diskuse, zda uskutečnit ve školním roce 2020/2021 maturity, či je zrušit. Zastánci obou variant snášejí mnoho argumentů, dodejme relevantních či založených na zvyklostech a mýtech. Pokusme se racionálně podívat na situaci, navrhnout možná řešení. Pokusme se rozebrat, co se stane, když letos maturity nebudou, poté, co se již skoro rok maturanti připravují distančně. A to s různou kvalitou, neboť zdaleka všechny školy distanční výuku na výbornou nezvládají.

Maturita jako zkouška z dospělosti

V naší zemi má maturita rozhodně společenský rozměr, je chápána jako první vážná zkouška mladého jedince na začátku jeho profesní kariéry. Je opředena mnoha mýty, mnoha smutnými i veselými historkami. Ale také vystavuje nenávratnou stopku některým mladým lidem, přestože předtím úspěšně absolvovali středoškolské studium. Její zvládnutí je přitom nejen záležitostí prestižní, ale především znamená otevření brány do „velkého světa“, jejím získáním se otevírají cesty k dalšímu vysokoškolskému studiu, dalšímu profesnímu vzdělávání, ale také k provozování živností, k podnikání. Je mnohdy základní podmínkou k provozování určité profese, získání konkrétní pracovní pozice.

Druhou otázkou je skutečný přínos maturity pro jedince. Co může ovlivnit tato zkouška reálně a o čem vypovídá? Opravdu objektivně hodnotí znalosti a dovednosti? Opravdu se intenzivní příprava na ni zúročí v dalším životě?

Státní maturity, co vlastně ověřují a jaký mají smysl

Buďme k sobě upřímní. Po roce 1989 došlo k velkému nárůstu počtu škol. Některé nové či zavedené školy zachytily trendy a staly se školami prestižními, další se zuby nehty drží tradic a zachovávají si jistý punc kvality, některé doslova živoří, berou každého, kdo se přihlásí a přežívají. Některé vznikly jen jako podnikatelský záměr, když si někdo zaplatí, je nutné ho udržet ve škole až do maturity. A tou ho nějak protáhnout, aby měli důvod se na školu hlásili další uchazeči.

Všechny různé skupiny škol mají jedno společné. Jedno zda jde o školy státní, soukromé, církevní. Jedno zda jde o školy gymnaziálního či technického typu. Jsou mezi nimi školy vynikající, průměrné a podprůměrné. Současná skoro již rok trvající distanční výuka ještě více rozevřela ony pověstné nůžky.

Představitelé státu se v jistý čas vyděsili, že úroveň maturitního vzdělávání klesá, že hodnota maturity má na různých školách opravdu diametrální úroveň, že je mnoho škol poloprázdných. Proto se rozhodli zatáhnout za záchrannou brzdu. Nebyla však politická vůle a odvaha některé školy zavřít, zmenšit jejich počet, a tak se vymyslela státní maturitní zkouška. A jak to již bývá, administrativa měla žně, a tak se čtrnáct let státní maturita připravovala, až do své obludné podoby. Peníze tekly proudem a o jejich účelném vynaložení se dá s úspěchem pochybovat. 

Ano, stát dává prostředky a má tak právo stanovit „nepodkročitelnou“ základní úroveň vzdělávání, které je završené maturitním vysvědčením. Zda k tomu používá vhodné nástroje, je otázka jiná. Je dobře, že se v současnosti začíná státní část maturitní zkoušky minimalizovat. Vždy jsem tvrdil, že by stát měl jen vhodným způsobem ověřit, zda má dotyčný maturant základní znalosti a dovednosti v oblasti společenské a v oblasti přírodovědné. Aby dokázal porozumět fungování společnosti, do které vstupuje a aby dokázal pochopit přírodní zákony, které ho obklopují a budou jeho další život ovlivňovat. Vše další by mělo zůstávat na konkrétních školách, a pokud ty budou nekvalitní, tak na ně budou chodit méně studijně zdatní jedinci. A naopak. Ano, nůžky se rozevřou, ale u středních škol to dle mého nevadí. U základních škol je to průšvih, u středních škol evoluční proces, kdy by měly ty špatné školy postupně zaniknout. Anebo se zaměřit na jiný typ klientely, která má nižší studijní předpoklady a pro ně vymyslet smysluplný program.

Jaký je reálný přínos maturitní zkoušky?

Na to mám docela hodně vyhraněný názor. Já vidím přínos maturity jako ryze společenský. Pro vlastní vzdělávání nemá v současné podobě valný smysl, pokud nechci rovnou napsat, že pro vzdělávání jedince má přínos nulový. Neřkuli záporný, neboť se mnohde vyučuje tak, aby student u maturity uspěl, nikoli aby se vzdělával pro reálný osobní, společenský a profesní život.

Druhým „přínosem“ současných maturit je fakt, že jistému procentu populace je navždy zkouška z dospělosti odepřena, prostě ji nedokáží získat. Proč, na to by byl třeba samostatný rozbor. Otázkou však zůstává, zda má opravdu maturita plnit takovou funkci, zda má být stopkou pro některé jedince poté, co dokončili středoškolské vzdělávání.

Současná podoba maturity bohužel příliš nezkoumá dovednosti, které dotyčný za čtyři či až osm let studia získal, ale především jeho současné znalosti. A pokud opět budeme k sobě upřímní, tak tyto znalosti jsou často pouze krátkodobé. Student se něco v prvním či druhém ročníku naučil na testy či zkoušení, pak to zapomněl. Nyní se danou látku naučí podruhé k maturitě, a pak ji zapomene navždy. Ze středoškolských znalostí, které krátkodobě nabyl, si dlouhodobě zapamatuje asi pět až patnáct procent. Což je otřesná efektivita systému. Je možné, že tento fakt společnosti a většině učitelů stále uniká? Nebo ho znají, jen si ho nechtějí přiznat? Nemůže právě z toho vyplývat u mnohých učitelů jejich frustrace, když se tak hrozně snaží a za dva roky si jejich student už téměř nic z předaných informací nepamatuje?

Přínos maturitní zkoušky v její současné podobě je tedy velmi diskutabilní a ve své podstatě v procesu vzdělávání marginální. Spíše slouží pro učitele jako strašák, jako vnější motivace studentů, aby se našprtali některé učivo. Je to ale dobře?

Co se stane, když …

Co se stane, když budou maturity ve školním roce 2020/2021 zrušeny? Odpověď zní – z pohledu vzdělávání vůbec nic. Patnáct minut stresu u zkoušky neovlivní to, jak se čtyři roky student v dané oblasti (předmětu) vzdělával. Když se maturita letos neuskuteční, tak nebude absolvent hloupější. Ale ani chytřejší. Pro drtivou většinu studentů nebude toto opatření znamenat žádnou újmu, malému procentu středoškoláků umožní získat maturitu, kterou by možná nesložili. Toť vše.

Trochu jiné je to po společenské stránce. Na studentech, kteří získají maturitu zprůměrováním jejich předchozích výsledků, ulpí jistý cejch nedokonalých absolventů. Mohou se cítit neplnohodnotní, může je tak vnímat společnost, která je dost konzervativní a lpící na tradicích.

Právě tento důvod mě vede k tomu, že se osobně přikláním k názoru, aby se i letos maturitní zkoušky konaly.

Co navrhuji pro školní rok 2020/2021 ohledně maturit

Svůj návrh jsem předal MŠMT. Navrhuji ukončit nematuritní předměty v pololetí a ve zkráceném druhém pololetí dát studentům prostor, aby se připravovali na předměty maturitní. Aby se je nešprtali na poslední chvíli, ale za pomoci svých učitelů si znalosti utřídili, zopakovali si ty klíčové a nejlépe se je naučili i aplikovat. Aby měli čas si tyto znalosti uložit do dlouhodobé paměti.

Pokud někdo bude křičet, že díky tomuto opatření neprobere obsah Školního vzdělávací programu za daný nematuritní předmět, tak je možné mu položit dosti zásadní otázku. Co tak zásadního a klíčového chcete probrat v posledních dvou měsících středoškolského studia? Jaká asi bude efektivita, když stejně budou vaši svěřenci myšlenkami jinde? Opravdu utrpí takovou újmu? Nebude i pro vás lepší, když tento ušetřený čas věnujete tomu, že si sami utřídíte myšlenky, zhodnotíte distanční výuku a zamyslíte se nad tím, co je ve vašem předmětu podstatné a co zbytné? Připravíte si nové úkoly, cvičení, aplikaci látky?

Co navrhuji ohledně maturit v delším horizontu

Maturity, stejně jako každá významná zkouška, musí plnit svou roli v systému. Musí se přizpůsobovat tomu, jak bude nastavený systém, formy a metody vzdělávání, jeho cíle a nikoli naopak. V současnosti někdo moudrý vymyslí zkoušky (přijímací na střední školu, maturity, přijímací na vysokou školu) a podle nich se poté vše točí. Ale tak to přece být nemá. Vzdělávání má mít své poslání, má ve studentech rozvíjet jejich silné stránky, jejich dovednosti, nikoli cílit na nějaké zkoušky.

Maturity je tak potřeba přepracovat, aby se u nich hodnotily nikoli většinově znalosti, ale ve velké míře dovednosti. Tedy schopnost znalosti aplikovat v praxi. Dovednosti své kroky argumentačně zdůvodnit, na základě podložených faktů, ne jen našprtaných pouček či dojmů.

Určitě bych zavedl povinnou celoroční práci pro všechny maturanty, konanou výhradně ve skupině řešitelů, kdy si každý obhájí u maturity svůj vlastní přínos v daném projektu.

Určitě bych také pracoval s portfoliem studenta, které by se dalo využít jak u konkrétní maturitní zkoušky, tak především pak u přijímacího řízení na vysoké školy. Mnohé vysoké školy v zahraničí ho vyžadují, spolu s motivačním dopisem uchazeče i vyjádřením předchozí střední školy. A mnohé více než známky na vysvědčení zajímají aktivity daného jedince mimo klasické studium, jeho vnitřní motivace se vzdělávat a podobně.

Chceme-li zachovat maturitu v její současné podobě, i třeba s tím, že část je možná konat průběžně během studia, musíme změnit její formu a obsah. Jinak i nadále zůstane jen strašákem pro vnější motivaci vnitřně nemotivovaných či lenivých studentů a bude hodnotit krátkodobé a okamžité znalosti, které budou po složení zkoušky z dospělosti zapomenuty. O tom by měla proběhnout velmi brzy odborná debata a měly by být co nejdříve přijaty odpovídající kroky.    

Co odhalila distanční výuka a co se musí změnit

 „Distanční výuka je výhodná pro menší skupinu aktivních studentů, kteří se dokáží sami vzdělávat, kteří mají vnitřní motivaci se vzdělávat. Ti získají čas navíc a mohou rozvíjet svůj talent. Bohužel většina má problémy. A pak je tady ještě menší část studentů, kteří vůbec nic nedělají, k ničemu se nedokáží přimět.“

Tato slova zkušené učitelky z mé školy naprosto přesně popisují situaci, ale také odhalují největší problém českého školství. Neučíme většinově studenty se učit, tedy učit se novým poznatkům na základě již získaných znalostí a dovedností. Učíme je se šprtat na testy a písemky. Tak je náš systém nastaven, a čest všem, kteří se to ve svých předmětech a hodinách snaží změnit.

Vedeme studenty za ručičku, nejsme schopni vybudit jejich vnitřní motivaci a spoléháme se jen na motivaci vnější. Známky, postup do dalšího ročníku a nakonec i tu maturitu využíváme jako strašák, jako nátlak, aby se studenti vzdělávali. Což je špatně. Takto nastavený pedagogický proces nikdy nemůže dobře fungovat, být efektivní. 

Celoživotní vzdělávání je již nyní nutností a jeho význam bude jen a jen růst. Školy musí na tuto skutečnost své absolventy připravit a naučit je se učit, nikoli se šprtat informace, kterým mnohdy ani nerozumí, neumí je dát do souvislostí a mnohdy ani netuší, proč se je mají učit. Tedy kromě toho, aby postoupili do dalšího ročníku a k té vysněné maturitě.

Vyvrácení pár mýtů na závěr

Připravoval(a) jsem se na maturitu, a když bude zrušena, tak celá má práce přijde vniveč

Pokud slyším tato slova od nějakého „pilného“ studenta či studentky, podívám se na ně soucitně a povzdechnu si. Proboha, copak se vzděláváte kvůli nějaké konkrétní zkoušce? Copak se vzděláváte pro jedničku na vysvědčení? Pokud ano, je mi vás líto. A pokud se vzděláváte pro sebe, jak by tomu mělo být, co na tom změní zrušení maturitní zkoušky?

Bez maturitní zkoušky se studenti nic nenaučí

Pokud slyším taková slova od ředitelů či učitelů, opět se na ně podívám soucitně. Jestli je jejich čtyřleté vzdělávání postavené na tom, že se jejich studenti něco našprtají na poslední chvíli před maturitní zkouškou, tak pomáhej jejich absolventům Bůh. Již po letních měsících si budou pamatovat velmi málo a postupně skoro nic. Pak musím takovým pedagogům položit prostou otázku – proč a jak své studenty vzděláváte? Dopředu se obávám jejich odpovědí.

Rok jsme měli jen distanční vzdělávání, učitelé nás nestihli dostatečně připravit na maturitu

Pokud slyším taková slova od některých studentů, tak se i na ně podívám se soucitem. Opravdu je myslí vážně? A pokud se opravdu za ten rok nic nenaučili? Tak v tom případě je zásadní chyba na jejich straně. Ušetřili mnoho času tím, že nemuseli cestovat do školy. Pokud nenašli vnitřní motivaci se vzdělávat, je mi jich líto. Chyba může být pochopitelně i na straně jejich učitelů, kteří jim třeba jen posílali e-maily s úkoly, nekomunikovali s nimi. Ale i tak se mohli naučit mnohé věci, pokud by se tedy uměli učit, chtěli se vzdělávat, a pouze se nešprtali na testy a zkoušení, aby se dohrabali k té kýžené maturitě, aby nevypadli ze systému.

               



               

# Tagy článku
Formativní hodnocení
Předchozí

Formativní hodnocení

Přidat recenzi
​Jsme jako učitelé v současnosti schopni používat ...
Číst více
Distanční výuka na školách aneb významné kritérium pro výběr školy
Další

Distanční výuka na školách aneb významné kritérium pro výběr školy

Přidat recenzi
Zasílání úkolů přes e-mail? Nudný dlouhý frontální...
Číst více