Mnoho žáků základních škol se velmi těší na svou vysněnou střední školu, ale když se tam konečně probojují, někdy i přes značnou konkurenci, často přichází zklamání. Mnohé sliby z Dní otevřených dveří se ukazují jen jako vábničky, někteří učitelé jakoby vypadli z devatenáctého století, aktivní studenti nenacházejí u vedení školy ani u učitelů podporu. Náhle se cítí jako v pasti, do níž dobrovolně vlezli. Někteří s tím bojují, jiní rezignují.
Nový školní rok je často nový jen podle kalendáře, výuka i přístup ke studentům je stejný již mnoho desetiletí, ne-li staletí. A tak to pokračuje až do letních prázdnin, po nichž se vše cyklicky opakuje.
Uzávěra škol v rámci pandemie Covid-19 mohla a měla být pro školy obrovskou příležitostí, neboť ukázala, že se dá učit i jinak, že není tak těžké se naučit používat moderní technologie učiteli. Píši používat, neboť je vhodně využívat se musíme pořád učit. Bohužel často se mnozí vrací do doby před Covid-19, kdy opět převládá frontální výklad a následné zkoušení z informací, které jsou často nepotřebné, zastaralé a které se dají najít pár kliknutími. Studenti jsou stále vzděláváni v tom, co většinou nebudou potřebovat a co dle různých výzkumů z 85% až 95% zapomenou krátce po písemkách, nejpozději krátce po absolvování školy. Ty dovednosti, které budou potřebovat celý reálný život, se budou muset naučit sami, tak jako jsme se je museli naučit i my dříve narození.
Dovolím si však tvrdit, že letošní rok bude jiný, neboť se objevuje nový fenomén, kterému se říká umělá inteligence – AI. Nebudu zde řešit, nakolik jde jen o další a více sofistikovaný nástroj, co přichází po kalkulačkách, noteboocích a mobilech, či zda má opravdu prvky umělé inteligence. Faktem je, že různé programy označované AI dokáží tvořit velmi solidní texty, vytvářet obrázky, modely, upravovat videa a podobně. Čerpají z obrovské databáze a jsou rychlí, pročež dokáží nahradit klíčovou roli člověka, totiž vyhledání a následné zpracování informací. Jistě, občas si vymýšlí, je třeba ještě než kdy dříve ovládat kritické myšlení, ale mohou být výborným sluhou, ale také zlým pánem.
Lidé z mé generace, je mi jednašedesát let, museli prolézat knihovny, půjčovat si tlusté svazky a hledat v nich informace. Ti později narození měli informací až příliš, získané pár kliknutími, a z nich si skládali svůj názor a výstup. Teď program i toto udělá za ně. A nejen to. Stačí si vyfotografovat příklad z matematiky a program ho spočítá, klidně i s postupem. A tak bych mohl pokračovat v libovolné oblasti vzdělávání. A co ještě není, bude možná tak brzo, až se nestačíme divit.
Proti tomu stojí české školství, plné lidí velmi konzervativních, kteří mnohdy vůbec netuší, že jejich úkoly nevypracovává žák základní školy či student školy střední, ale program, což ale nemají příliš možností dokázat, pokud je student alespoň trochu šikovný. Jak, to zde nikomu nemíním napovídat, ale není to tak těžké.
Nejhorší, co mohou školy udělat, je snažit se moderní technologie zakázat. Tím jen rozevřou nůžky mezi těmi absolventy, co s moderními technologiemi, včetně AI, umí spolupracovat, a těmi, co získají kvůli výuce na svých zakonzervovaných školách hned ze začátku do života handicap.
Nejen české školství má mnoho problémů: neumí pracovat s chybou, ale trestá za ni, čímž vede studenty k pasivitě. Umrtvuje studenty, kvůli pomyslnému klidu na práci, a pak se zase diví, že jsou pasivní. Nepodporuje v nich podnikavost, stále je vzdělává jako budoucí vykořisťované zaměstnance pro pozice z dvacátého století. Nechápe, že škola již dávno není hlavním zdrojem informací a že mnozí úspěšní mladí lidé se prosazují nikoli kvůli svému formálnímu vzdělávání, ale navzdory jemu. Těm jen ztížilo cestu vpřed, ale značnou masu talentovaných lidí zavedlo cíleně do šedého průměru, když ti nedokázali najít tolik vnitřní motivace, aby se pomocí neformálního a informálního vzdělávání stali konkurenceschopnými.
Pokud některá škola z tohoto proudu vybočuje, říká se jí ostrůvek pozitivní deviace a někdy se její představitelé stávají terčem pomluv či až nenávisti těch, co se zuby nehty snaží zachovat svět, který ale již je pouze v jejich bublině, a který buď skončil či končí. Můžeme diskutovat, zda vliv moderních technologií je dobrý či zhoubný, můžeme před nimi chvíli utíkat, ale to je tak vše, co můžeme dělat. Pokud nepřijde Armagedon, a pak už budou rozhodovat zcela jiné dovednosti a větší vůle o přežití, tyto nové technologie změní způsob našeho života, naší práce, a měly by změnit i způsob vzdělávání.
Co bych tedy popřál českému školství, potažmo jednotlivým aktérům? Školám jako institucím pokrokového ředitele, který dokáže vytvořit prostředí, které umožní učitelům a studentům se seberealizovat a vytvoří z nich tvůrčí a samoučící se komunitu. Ředitelům kreativní učitele, kteří se nebojí experimentovat, kteří mají chuť se zlepšovat, nebojí se vystupovat z komfortní zóny a mají vnitřní motivaci nikoli probrat předepsanou látku, ale naučit studenty vyváženě znalosti a dovednosti, které se jim budou hodit do reálného osobního, společenského a osobního života. Učitelům přeji studenty, u nichž se jim podaří vzbudit zájem o danou oblast vzdělávání, kteří budou aktivní, s vnitřní motivací se vzdělávat.
A co bych popřál studentům, kromě pokrokového ředitele, kreativních a zapálených učitelů? Aby sami dokázali převzít zodpovědnost za své vzdělávání, aby pochopili, že se neučí pro známky, či aby jejich učitelé a rodiče „neprudili“, ale učí se pro sebe. Čím lepší budou, tím méně budou závislí na jiných a tím budou také svobodnější. Přeji jim, aby našli svůj talent a rozvíjeli ho. A každý student na něco talent má, jen ho mnozí ještě nestačili objevit.
